Umění to sice není, ale všichni jsou spokojeni
Děláte s Chůdadlem umění?
No tak, to je teda těžká otázka :+) Přesto na ni zkusím odpovědět.
Já jsem toho názoru, že my v Chůdadle neděláme umění, ale zábavu. A doufám, že novými představeními Romeo a Julie a Půlnoční cirkus jsme se umění přiblížili, jak jen to v naší branži jde.
Co je umění a co je entertainment?
Důležité ale asi bude vysvětlit, co je to z mého pohledu umění a co zábava (či entertainment).
Umění ve své nejčistší formě je něco, co tryská přímo z umělce, bez ohledu na případné diváky, natož klienty. Je to něco, co zobrazuje umělcův vnitřní svět, nebo jeho pohled na svět vnější. Je to něco, co vyvolává silné (a ne nutně příjemné) pocity a nastoluje spoustu otázek. Je to něco, u čeho není vůbec důležitý rozpočet nebo zisk. Takzvané vysoké umění často ocení jen úzký okruh lidí. Je to sen mnoha lidí z umělecké branže. Je to něco, čím se uživí naprosté minimum lidí. Je to něco, co si mohou dovolit dělat amatéři, kteří si vydělávají nějakou jinou prací.
Zábava je pak něco, co lidi pobaví, zahřeje u srdce, nadchne a ohromí, ale zároveň si to neklade vyšší cíle. Je to něco, co má rozpočet, cílovou skupinu, klienta, propagaci a snad i zisk. Je to něco, čím se dá uživit.
O zábavě si mnozí můžou myslet, že je laciná a povrchní. Může to být i pravda. Ale spoustu lidí to baví. Ti, kdo dělají umění, se někdy pyšní tím, že je “obyčejný” člověk nechápe. Není to ale jejich chyba? Já jsem toho názoru, že zábava se dá dělat tak, aby neurazila ani člena “pražské kavárny”. A naopak, hluboké umění by mělo být udělané tak, aby si ho užila i stará paní Vonásková z Horní Dolní.
Takhle někdy může umění dopadnout
Hranice jsou pro každého jinde
Hranice mezi těmi dvěma je velmi tenká a velmi individuální. Je pro tebe Zdeněk Troška umělec? A co Steven Spielberg? Jsou Čelisti umění nebo zábava? Je Madonna umělkyně nebo jen laciný produkt týmu managerů a product designerů? Je kejklířské vystoupení Vojty Vrtka umění nebo zábava? A co když Ivan Trojan natočí reklamu? Je pořád ještě umělec? A co když chůdař roznáší letáky? Není to stejné? A co když někdo dělá novocirkusová představení na vysoké umělecké úrovni, ale aby se uživil, musí někde štípat dříví? Je pak umělec, sekající dříví, nebo sekáč dříví, který má nový cirkus jako hobby? A co když ho živí maminka? To je něco, co si musí každý určit sám pro sebe.
Co si o tom myslíš ty? Vidíš tu hranici nebo to rozdělení úplně jinak? Napiš do komentářů. Těším se na tvůj pohled.
Jak to vidíme my
My v Chůdadle se považujeme za kvalitní řemeslníky. Odvádíme stejnou práci, jako někdo, kdo vám vymyslí, a vyrobí krásný, trvanlivý funkční stůl, ze kterého budete mít radost a užitek celý život. Jak se vyvíjíme a rosteme, občas se nám poštěstí hrát i něco, o čem máme pocit, že je to umění. A klienti to to od nás kupují. To je super. A zároveň jsme rádi, že už nejsme na úrovni, abychom museli chodit na chůdách rozdávat letáky. Ale dlouhá léta jsme to dělávali. Opravdu nás těší, že nás naše řemeslo, které nás velmi baví, taky uživí. Ale nebylo to bez práce a trvalo to roky.
Protože věřím ve volný trh a soutěž na něm, jsem rád, že si na sebe vyděláme bez dotací a sponzorů. I když abych byl poctivý, musím přiznat, že podstatnou části našich klientů jsou města a obce, která nás platí z veřejných peněz.
Cirkus Avatár – naše nejvyšší meta :+)
Kam bychom se chtěli dostat a proč
A jaký je náš cíl, náš vzor? Z cirkusové branže rozhodně Cirque du Soleil a pro mne osobně jeho šéf Guy Laliberté. Kdybych se měl vrátit k filmovým analogií, řekl bych, že rozhodně nechceme klesnout na úroveň Kameňáku 8. Zároveň ale rozhodně necílíme do uměleckých výšin Bergmanovy Sedmé pečeti. Chtěli bychom dělat představení, jako je film Avatar. Je to skvěle řemeslně provedený film s ohromujícími efekty. Má jasný a čistý příběh, který vtáhne do děje jak děti, tak dospělé. Má morální poselství, které sice není nijak objevné ani příliš hluboké, ale je rozhodně důležité a aktuální. Navíc měl Avatar ohromný komerční úspěch a potěšil miliardy diváků. A že ho nějací intelektuálové obviňují z přílišné banality nebo krádeže děje, mě vůbec netrápí. Já jsem si ho pustil už několikrát a pokaždé jsem si to užil. Podle mě není banální, ale archetypální.
Tohle směřování je dáno tím, že já i jako divák jsem epik a ne lyrik. Nedozrál jsem zatím tak, abych si užíval a oceňoval hluboká filosofická díla. Jak v divadle, tak i ve filmu a v literatuře, si užívám díla, u kterých se odreaguju, možná zažiju trochu napětí či dojetí. Nudí mě představení, která nemají děj. V cirkuse si užívám kusy, které mají atmosféru a děj. Nebaví mě představení postavená jen na mistrovství v nějaké cirkusové disciplíně, kterým chybí jakýkoli přesah. Mám ale zároveň rád vystoupení, která stojí na pevných základech poctivého řemesla.
Snad se nám v Chůdadle postupně podaří se našim vzorům přiblížit.
A jak to vidíš ty?
Jsi umělec nebo řemeslník? A jsi s tím spokojený? Nebo to rozdělení cítíš úplně jinak? A jak vidíš naše chůdadlí představení? Jsou některá z nich umění? Nebo je to všechno brak a kýč? Napiš mi, prosím. Tvůj názor mě opravdu zajímá.